Snad to nejsou halucinace, aneb jak vyděsit své okolí a sebe

22. března 2018 v 12:10 | Cora Inferno |  Návštěva psychologa
Poslední dva týdny mě mnoho lidí, včetně mě, nachytalo, jak si povídám sama se sebou, respektive s někým vedle mě. Bude to šílené a řeknete si, že jsem opravdu pošahaná, ale vlastně to není žádná novinka. Vždycky jsem trpěla samomluvou a něco si brblala pod "vousy", jenže, uznávám, tohle je něco úplně jiného.


Občas to probíhá docela v klidu, například se bavím s přáteli o normálních věcech a zničehonic přestanu mluvit a sleduju prázdné místo vedle mě, jako kdybych někoho poslouchala, někdy se normálně otočím a vykřiknu ,,Shut the fuck up!" nebo ,,Can you stop it for a while?" a podobně. Ptáte se proč? Neustále mě pronásleduje někdo, koho můj mozek vyhodnotil jako nejdůvěryhodnější osobu v mém životě. Že by to měl být můj rodič nebo blízký kamarád? Omyl.
Jak moc banální bude, když vám řeknu, že to je člověk, který ani neví o mé existenci? Minulý víkend jsem byla na menší dámské jízdě v našem místním klubu, zvrtlo se to kolem druhé ráno, kdy jsme tančily a já se otočila. Zůstala jsem stát jako zmražená, protože jsem v davu zahlédla obličej mého neviditelného, ale rozhodně ne vymyšleného, "rádce". Stál tam v davu, sledoval mě a měl ten svůj křivý úsměv. Polilo mě horko a zároveň mě zamrazilo, protože jsem měla pocit, že mě za něco trestá. Holky jsem nechala tak, jak tam byly a vyběhla jsem přímo proti němu, odrazila jsem pár lidí, co mě chtěli pozdravit, odbyla jsem je ledabylým mávnutím ruky a spatřila, jak má halucinace odchází. Docházelo mi, jak moc jsem šílená, že není možné, aby tady byl, protože je až z druhé strany světa. Viděla jsem, jak prochází uličkou, protože se na mě otočil a znovu nasadil ten svůj posměšný výraz. Běžela jsem až ven, abych se rozhlédla a zjistila, jak ubohá jsem.
Ženu se za vlastním představami, za tím, co není fyzicky možné, aby se stalo, za něčím, co se snažím vysnít. Můj mozek je na takové úrovni, že mi předhazuje mé směšné vize a ideální situace, snaží se uměle vytvořit něco, u čeho je NULOVÁ pravděpodobnost, že by se to mohlo stát. Můj vlastní mozek se mnou hraje hru, kterou nemůžu vyhrát.
Abych se vrátila k té samomluvě, nachytala jsem se, jak si povídám s prázdnem vedle mě. Nejhorší je, že já to prázdno vidím, ale pořád tak nějak doufám, že to není žádný náznak psychického narušení. I když, není to schizofrenie, nebo tak něco? No prostě. Sedím v autě, jedu si svoje, věnuju se silnici a najednou začnu povídat. V angličtině, sama od sebe, bavím se s vlastním výplodem a nevadí mi to. Povídáme si, vysvětluji "mu", proč jsem taková a taková, co se dřív stalo... No prostě samomluva, jako kdybych se snažila ubezpečit v tom, že mé chování je v pořádku.
A ne... nevím, co s tím mám dělat. Možná toho dotyčného chci vidět a bavit se s ním natolik, že si ho utvářím po mém boku...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolita Lolita | Web | 22. března 2018 v 21:57 | Reagovat

Zajímavé Cory :-) víš ty co? Nejsi blázen. I já mívám tyhle ,,vidiny". Nicméně potkávám samu sebe. Probíhá to úplně stejně. Mé druhé já se vždy někde ukáže, povídáme si, dává mi rady do života nebo mě chytá za ramena a tlačí různým směrem.
Tyhle stavy jsem nejčastěji měla ve stresových situacích nebo v době, kdy se mnou nikdo jiný nebyl. Není to divné a ani to není nemoc. Dokonce si z toho už dělám srandu a říkám si, že je normální trpět samomluvou... Člověk čas od času přece potřebuje znát rady odborníka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama