Vám vadí, že mám sny? Aha, tak promiňte.

7. února 2018 v 15:12 | Cora Inferno |  Téma týdne, aneb další vylejvání srdíčka
Je to třetí den, co běží nové téma týdne a já pořád uvažovala, na co bych mohla vlastně soustředit tenhle článek. A dnes mi to došlo, protože jsem si uvědomila, jak je vlastní život důležitý a navíc, nikdy se nezavděčíme každému. Takže, začneme od začátku toho, kdy jsem obrátila list a začala žít za sebe a ne za ostatní.
Kdo mě zná déle jak rok, moc dobře ví, že jsem byla nelítostná drbna, která si nebrala servítky a dokázala lidem vážně dost posrat všechno, na čem pracovali. Ochutnat vlastní medicínu pro mě tedy bylo bodem zvratu, kdy jsem začala ze svých posledních střípků milé osoby stavět něco, co by mohlo v dalších letech fungovat. Ono to vlastně není tak dlouho, co jsem vstala z popela a zametla si před vlastním prahem, což by měl udělat každý, než začnou nadávat na prahy ostatních.




Co si budeme nalhávat, půl roku není úplně tak dlouhá doba na to, aby člověk dokázal změnit přístup ke všemu, co dělá, ke všem, co zná nebo pozná a ke všemu, co miluje či naopak. Má minulost mě dohání ještě dnes a mám obavy z toho, jak dlouho ještě bude. Ale je to tak vždycky, takový malý zákon schválnosti, když jste šťastní či spokojení, nebo máte nadějné vyhlídky (práce, plnění snů, vztahy, finance, atp.), tak vám život před oči postaví něco, na co je, pro vás, nepříjemný pohled. Je to taková malá zkouška, kterou musí každý alespoň jednou zažít a je na něm, jestli obstojí, či nikoliv.
Vtip je v tom, věřte nebo ne, ale já za těch půl roku tak trochu "dospěla". Proč v uvozovkách? Dospělá ještě nejsem, to vím, ale začínám smýšelt racionálněji a logičtěji, myslím zase o něco dál, nedbám tolik na minulost, i když mi, doslova, leze před oči. Připomíná mi totiž, jak sobecká jsem byla a to, jak jsem proplouvala životem bez jakéhokoliv plánu. Nic mě nezajímalo, samá sranda, večírky, nechráněný sex s mou první láskou, no všechno, co mohlo mít špatné následky, to jsem dělala a užívala si to. A před půl rokem jsem se vzbudila s plánem. Se snem, vlastně hned několika sny. Ty, které nevyšly, jsem úplně nezahodila, spíš jsem si je nechala na později. S doktořinou jsem teda absolutně sekla, protože nestihnu vystudovat do 26 let a ne, nemám peníze na školné a ani mít nebudu, ale k věci.
Před půl rokem jsem se tedy probudila s tím, že cítím určitou prázdnotu. Sociální sítě jsou sranda, dá se na nich dobře vydělat, ale pořád to nebylo ono, YouTube jsem tedy schovala pro pozdější využití. Najednou mi v hlavě vystoupla vzpomínka na to, jak jsem před několika lety měla v plánu napsat knihu v žánru fantasy. Řekla jsem si, napsala bych něco, ale ne fikci. Napsala bych něco, co se stalo, o čem jsou nějaká data, co existovalo... a najednou mi to došlo. Zeptala jsem se pár lidí, jak by shrnuli můj život, těch lidí, co si tím se mnou prošli nebo byli jen pozorovatelé. Někdo řekl "moc dramatický", někdo zase přímo "telenovela", někdo "peklo" a někdo "procházka trním s růžovými brýlemi". Pak jsem se zeptala, co by z tolika materiálu vzniklo a dostala jsem jednohlasnou odpověď: kniha. Už několikrát jsem zaslechla frázi, když jsem přicházela s novými trablemi nebo naopak štěstěnou, že bych měla napsat knihu. Ale ne proto, abych byla něčím zajímavá, ale proto, abych tímhle způsobem předala vzkaz. Vzkaz někomu, kdo si prošel něčím podobným, kdo přemýšlí jako já, kdo žije jako já. A já opravdu začala psát. Protože to bude něco, co tu po mně může zůstat. Chápu, že dnes jsou knihy už naprostá rarita, protože všichni to cpou do elektroniky nebo na weby, ale to je pokrok doby, to se nedá změnit.
Mám i svůj další sen, za který jsem sklidila nespočet urážek a úšklebků, a to je, vytvořit takový projekt, který se bude zabývat pomocí obětem šikany a sebenenávisti. Samozřejmě, že se tomu teď moc nevěnuji, protože své myšlenky sdílím spíš tady, ale nějak se s tím poperu.
Můj úplně největší sen je stát se psycholožkou. Než se začnete smát, uvědomte si, co jsem napsala výš. Kniha, která má vyslat vzkaz lidem, kteří si prošli masivními změnami. Projekt, který má postavit zpátky na nohy osoby, kterým je jejich okolí několiksetkrát podkopalo. Dřív jsem byla hlavně vypravěč a cizí věci mě vážně netrápily, byly to pro mě akorát drby. Ale od doby, co jsem se naučila naslouchat, vnímám všechno jinak. Když se mnou člověk mluví o problémech, o tom, co ho tíží, je to terapie pro nás pro oba. Já jsem schopna, nebo spíš ochotna, té osobě poradit nebo nějak pomoci, podržet ji, zatímco pro mě je to nová zkušenost, resp. něco, co jsem nezažila, ale kdyby ano, věděla bych, co dál. Někdy je naslouchat a mlčet lepší, než skákání do řeči a vyhodnocování řešení za pochodu. Opravdu je moudřejší občas člověka obejmout a nechat vyplakat nebo vykřičet, než mu dávat kázání, jak obrovský idiot to je, když tohle dovolil. Ale zároveň se najde situace, kdy po vás dotyčná osoba chce váš názor, vaše vyjádření, v tu chvíli reagujte, jako byste v situaci byli vy. On se tím nemusí řídit, ale uvidí, že se na to dá dívat i z jiného pohledu.
Je pro mě snazší pochopit někoho jiného, je pro mě jednodušší se vyjádřit tak, aby to druhému neublížilo, je pro mě lehčí si udržovat emoční stabilitu. Přestala jsem slepičit cizí tajemství, protože vím, jaké to je, když to udělali mně. Pokud mi někdo věří natolik, že se mi svěří s jeho nejtajnější touhou, jeho sny, jeho rozmary a trablemi, v tom případě nejsem v právu něco takového roznášet dál. Přestala jsem se svěřovat lidem, kterým bych neměla, moje poslední zkušenost (pouhý den zpátky) mě naučila, že bych neměla NIKOMU nic říkat, protože nikdy nevíte, kdo poslouchá za rohem, a jaká mrcha dokáže být. Naučila jsem se nerýpat v cizích záležitostech, takže když mi člověk něco nechce říct, nepobízím ho. Až bude chtít, řekne mi to sám, ať mě to zajímá sebevíc. Naučila jsem se nekonfliktnímu chování, kdy se prostě nechovám arogantně a nehádám se s kdekým jen pro vlastní potěšení, protože v argumentech jsem vždycky vyhrála. No, naučila jsem se spoustu věcí, třeba kdy je problém malý a kdy vážný, nebo komu věřit, komu naopak ne, jak pomáhat a přestala jsem soudit. Raději teď člověka poznám, než abych ho odsoudila jen proto, co se říká. Když se mi něco nelíbí, řeknu to, to samé, i když se mi něco líbí, prostě u mě vyjadřování není problém.
Ale pořád se nachází určitá individua, která na mě své neúspěchy moc rádi shazují. Která se do mě pouští i bez toho, aniž bych jim něco udělala, prostě jsou to lidé, kteří mají až příliš moc svých věcí k řešení, tak na ně zapomínají u jiných lidí. Vím, že to tak je, vím i, že to tak bude i nadále, vlastně to ani neberu moc vážně, ano, naštvu se, nebo posmutním, protože mě mrzí, co všechno vzniká - ty drby. Ale drží se mě to tak den, že nad tím usilovně přemýšlím, kolikrát ani to ne. Jistě, že mi zpočátku vadí, že má zase něco příliš rychlou pusu na svůj pomalý mozek, ale když víte, že nic z toho není pravda, nebo jste nic neprovedli, resp. ani kolikrát nevíte o co jde, přestanete to řešit. Svůj čas můžete vynaložit do něčeho produktivního, jako třeba já teď do tohohle článku.
Žijte si vy podle svého, jak jen chcete. Tedy dokud je to v souladu se zákonem. Nikdo nežije váš život, jen vy.

21 Things You've Always Wanted To Know About Eddie Redmayne, According To Eddie Redmayne
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 7. února 2018 v 17:51 | Reagovat

Já doufal, že udělám rozhovor s Lukefrym. :) A bylo to boží! :)

2 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 7. února 2018 v 19:48 | Reagovat

[1]: No vidíš, gratuluju! :) Jak to probíhalo, třeba to domlouvání? :)

3 Tea Tea | E-mail | Web | 11. února 2018 v 0:49 | Reagovat

Taky jsem si zrovna včera uvědomila, že opravdu se nevyplatí někomu něco říct, protože to ihned použije proti Tobě..Nepochopím proč je někdo takový, prostě..Dávám článek do výběru na Téma-Týdne pro inspiraci dalším lidem :)

4 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 12. února 2018 v 14:53 | Reagovat

[3]: Jeee, moc moc moc dekuju! 😍😍😍

5 Lolita Lolita | Web | 20. února 2018 v 0:41 | Reagovat

Krásná proměna. Se svěřováním jsem taky dávno skončila. Dnešní doba je plná sviní čekajících na příležitost zjistit slabost druhého člověka a maximálně na ní parazitovat pro vlastní potěšení...
Nad knihou zkus určitě uvažovat, určitě by to bylo dobré čtení :-)

6 corainferno corainferno | Web | 20. února 2018 v 12:27 | Reagovat

[5]: Právě, já to poznala ještě docela brzy... Spoustu věcí moji přátelé neví a je to tak lepší, nechci zažít, že by to vytáhli v nevhodnou chvíli a ještě z toho mít srandu, jako třeba nedávno...
Ty bys měla taky, určitě by se našli lidé, které by to bavilo. :) Nějakou sbírku povídek třeba!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama