První koncert v životě, aneb ani po dvou týdnech jich nemám dost

26. února 2018 v 17:24 | Cora Inferno |  Důležité momenty v mém životě
Stalo se to! 16. února navštívila opět má NEJOBLÍBENĚJŠÍ kapela mou rodnou zem při tour s nejnovějším albem. Můj první koncert v životě, první rockový koncert, na který jsem jela s přáteli a byl to nejlepší zážitek, i když nás ke konci tlačil čas. Lístky jsem měla koupené už v první vlně prodeje, hned ten den, co je pustili ven, hrábla jsem po dvou a bylo mi jedno, kolik to dohromady stálo. Už od října mi zdobily mobil dvě elektronické vstupenky na Hollywood Undead v Karlíně!




Na této kapele jsem začala ujíždět už v době, kdy začínali s Deucem, což je někdy rok 2008. Nebo, já začala někdy 2009, ale znáte to, prostě na začátku. Pak, po nějakém čase, nastala náhlá změna, výměna názorů všech členů a Deuce kapelu opustil, aby začal solo kariéru, prý se mu teď dost daří. Na "jeho místo" nastoupil Danny Murillo, můj nejoblíbenější člen z celé kapely (obarvený blonďák s čokoládovýma očima, pardon, moje slabina), což pro mě znamenalo, že přijde mnoho změn. A říkám vám, přišlo jich dost, ale jen těch dobrých.
Kapela vydala pár alb, mezitím odehrála nějaké festivaly, ale já neměla s kým jezdit, takže jsem je neměla možnost vidět, ke všemu mi nebylo 18 a rodiče mi zakázali na fesťáky jezdit. Po vydání alba Five, které je mimochodem pecka, která bude nesmrtelná (píseň Whatever it takes, kterou vidíte výš, je právě jedna z nejnovějšího alba) i pro další generace, jako všechna jejich alba, jsem se těšila o to víc, když jsem zjistila, že to není jen tak koncert, že zahrají všechno a odjedou. Projížděli Evropou právě s touhle novinkou a to mě strašně rozhypovalo. No, co si budem, byl teprve říjen a já za chvíli přestala nad koncertem tolik přemýšlet. Začátkem ledna jsem si vzpomněla, že vlastně jedu v únoru na koncert, ale nemám s kým, protože můj původní doprovod padl. Takže jsem nakonec vzala svou kamarádku, která je viděla asi třikrát na festivalech, také se jí jejich hudba moc líbí, kromě nového alba, které jí moc nesedlo. Přidala se k nám má stará známá (byly jsme dřív docela často spolu, ale pak jsme se rozešly každá svou cestou), takže jsme vyjely v šest hodin večer do hlavního města. Tři holky, natěšené na koncert, natěšené na nové album a já, úplně rozhicovaná z toho, že uvidím Dannyho, Johnnyho a Charlieho v akci.
Na Zličíně jsme nechaly zaparkované auto a vydaly se do metra, navigací jsme se dostali ke Karlínu a ouha. Delší frontu jsem snad v životě neviděla. Byla přímo od Karlína přes polovinu ulice a další obrovský kus za rohem, přičemž přibíhali další a další lidé. ,,To se snad nehne!" Děsila jsem se s kamarádkami, že nestihneme začátek, protože to vypadalo, že se nikam neposuneme. No nebudu vám lhát, stihla jsem vykouřit čtyři cigarety a ještě natáčet postup fronty, než jsme se dostaly ke vchodu.
Znáte to, klasická kontrola kabelky, kapes, kontrola lístku, najít nepřeplněnou šatnu a koupit si pití. A na Prahu to pití nebylo ani drahé! A moc mi chutnala ta točená Plzeň, palec hore, Karlíne. Předskokanem Hollywood Undead byli jistí Astroid Boys, kteří byli mimochodem dost dobří a skvěle se poslouchali, určitě doporučuji si je poslechnout. Hráli do cca devíti hodin, my mezitím odložily své bundy, daly si další pití a hledaly dobrá místa, mimochodem jsem si šikovně vzala šaty a legíny, zkuste si představit, jak mi v tom crowdu asi bylo. Astroid Boys odešli z pódia a spustilo se obří plátno s potiskem holuba/holubice nesoucí granát. V sále zavládlo ticho. Najednou jako mořská vlna od prvních řad putovalo mohutným křikem slovo "Undead". Vyvolávali jsme a poslouchali hudbu při čekání na hlavní hřeb večera. Ve čtvrt na deset se "opona" zvedla.
Zastavil se mi dech, srdce mi bušilo, když jsem je tam viděla stát nebo přeslapovat z místa na místo. Byl to pro mě naprosto nový a nepopsatelný pocit euforie... Uronila jsem slzu. Jednu slanou slzu, kterou jsem hned utřela do rukávu, protože léta čekání se vyplatila a já poprvé viděla své nejmilejší kluky naživo. Jako blesk mnou projel hluboký hlas člena nesoucího přezdívku Johnny 3 Tears, hned po něm sprosté vyjadřování muže v černém šátku, terý mu zakrýval polovinu tváře. Charlie Scene. Zablýskla na mě zlatá maska mého idola, člověka, jehož hlas mě dokáže vždycky nabudit, již výše zmiňovaný Danny. Probrala jsem se z toho, pro mě zpomaleného, transu a vykřikla společně s ostatními. Ječela jsem jak pitomá, zpívala jsem nahlas a falešně a bylo mi to jedno, protože přes ten rachot od pěti tisíc dalších lidí mě nebylo slyšet. Užívala jsem si ten pocit, jakoby to byl sen, nechtěla jsem nikdy odejít, nechtěla jsem je nechat, aby přestali.
Skákala jsem, křičela, mávala rukama, vypotila večeři, smála jsem se, když se Johnny a Charlie dohadovali o tom, kdo z nich je větší homosexuál, záviděla tomu frajerovi, co tam s nimi měl možnost stát a zahrát si na jejich kytaru. Rozhlížela jsem se po celém sále a sledovala, jak si to všichni užívají. Na pár hodin šly moje starosti a špatná nálada stranou. V tu chvíli jsem byla jinde, snažila jsem se neustále najít dobrý výhled na celou kapelu a byla jsem naštvaná, že jsme tu nebyly mezi prvními, abych mohla být co nejblíže u nich. Ale na druhou stranu, dobře že tak, protože bych od nich neodešla, kdybych stála v první řadě, nehla bych se z místa.
Samozřejmě, že nás víc a víc tlačil čas a já si to uvědomovala. Nechtěla jsem, aby nás něco zdrželo, takže jsem se prostě sebrala a běžela rychle pro bundy. S plnýma rukama, zpocená, ufuněná a s bolavýma nohama - ano, hádáte správně, vzala jsem si PODPATKY, šikovná Kory. Koupila jsem si ještě jeden malý (čti trojku) kelímek Plzně a napsala kamarádkám, kde stojím, aby mě brzy našly. Rozhlédla jsem se po okolí, lidé seděli na schodech, postávali opření o sloupy, bavili se s barmankami a došlo mi to. Už vím, proč jsem se na koncertě cítila víc doma než na klasické párty v mém rodném městě. Nikdo mě nesledoval, nikdo si nešeptal, nikdo se nechtěl prát, nehádali se tam, nerozlévali kolem sebe pití, všichni vnímali jen to, co se děje na tom obřím pódiu. A mně ukápla další slzička. Jak jsem o tohle všechno mohla přicházet? Kolemjdoucí mladík mi podal kapesník a zeptal se, jestli jsem v pořádku, možná jestli mě někdo omylem neuhodil. Vylíčila jsem mu ve zkratce, že je to můj první koncert, že brzy jedeme domů a taky, že jsem hrozná citlivka. Nestihl mi odpovědět, protože na něj volali jeho kamarádi, takže se na mě jen usmál a odešel, chvíli na to se vynořily zpoza davu mé kamarádky, mávala jsem na ně jak šílená, protože chvíli koukaly jinam, než mým směrem.
Jely jsme domů. Nemluvila jsem o ničem jiném. Divila jsem se, že má J3T tak obří svaly, že je Charlie šílenec do košil, bavily jsme se o všem a já pocítila únavu. Byl to zážitek, který jsem si naplno užila a to mě vyčerpalo, jak fyzicky, tak psychicky, já totiž tohle nejspíš potřebovala. Nechápu teda, jak má stará známá ještě mohla jít pařit dál, protože mně bylo na umření, hned jak jsem padla do postele, usnula jsem. Probudila jsem se uvolněná a, jak to říct, po očistě, cítila jsem se jinak, ne jako mrtvola po diskotékovém natřásání. Cítila jsem se... svá.
Dám vám takovou malou radu. Cítíte-li se nenaplnění, zkuste zažít něco, co jste ještě nezažili. Nebyli jste na dovolené? Pokud vám to finance dovolují, jeďte! Pokud jste nebyli na festivalu, běžte na něj, na ten, co vás bude bavit! Chcete pocítit adrenalin? Zkuste nějaké extrémní adrenalinové sporty či zážitky, to je na vás. Žijete teď, ne zítra, ne za pět let.

Vidíme se na Aerodromu 2018.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolita Lolita | Web | 1. března 2018 v 8:54 | Reagovat

Naprosto s Tebou soucítím! Přesně takhle jsem zažila své ,,poprvé" na koncertu Lindsey Stirling a chtěla jsem víc. V létě mě kámoška poprvé vytáhla na Masters of Rock - větší extázi jsem nezažila!

2 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 6. března 2018 v 17:05 | Reagovat

[1]: Je to pro mě nepřekonatelný zážitek, nic lepšího jsem zatím nepoznala. To jak mají všichni na háku, jak kdo vypadá, jak je oblečený, kolik váží nebo něco takového... Bylo to naprosté osvobození.

3 Lolita Lolita | Web | 20. března 2018 v 23:01 | Reagovat

[2]: Přesně! To je ono. Dostaneš se mezi partu lidí, kteří v ten moment s tebou sdílí minimálně jeden společný zájem a takové banality jako vzhled apod. nikdo opravdu neřeší ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama