Jsi odporná, táhni pryč, aneb věk neznačí dospělost

25. února 2018 v 19:39 | Cora Inferno |  Návštěva psychologa
Existuje mnoho důvodů, proč se člověk má chovat, jako dítě, ve věku, kdy už dítětem není. Může být se svými příteli z dětství, chytne ho zpátky puberta, je příliš vystresovaný, a nebo si může myslet, že jeho chování tak bude drsnější a on se stane větším pánem. Ačkoliv se normálně nezaobírám lidmi, kteří se mi snaží slovně ublížit, tohle bylo trochu něco jiného. Abyste mě mnozí z vás pochopili, i pro mě existoval člověk, který pro mě znamenal celý svět.



Lidé mě urážejí dnes a denně a to hlavně proto, že jsem sprostá, velmi náladová a konfliktní, co se týče argumentů. Nalezli se i tací, co se mi posmívali kvůli váze a postavě, je to nejspíš nějak propojené s tím, co jsem dělala dřív. Nebudu vám lhát, je to občas trochu nepříjemné, když je to pořád dokola, ale dá se to přežít. Avšak v pátek jsem se přidala k mým kamarádkám na párty v místním klubu. Bylo po půlnoci, takže lidí bylo dost a já se snadno mezi nimi ztratila. Potkala jsem pár jedinců, se kterými jsem se přátelila, ale naše vztahy už vyhořely.
Říkala jsem si: ,,Horší už to dnes přece být nemůže.", v tu ránu jsem se bohůmžel otočila. Zahlédla jsem někoho, s kým jsem ztratila pár let svého života, někoho, pro koho jsem se snažila snést modré z nebes, ačkoliv jsem nazpět nic takového nikdy nedostala, spíš temně rudé z pekel. On to nebyl žádný vztah vlastně, jen čistě intimní a osobní "přátelství", které ve mně vyvolávalo pocity euforie a někdy i agonie. Euforie proto, že náš vztah byl čistě jen o sexu a nefungovalo u nás ani přátelství, má "zamilovanost" ho totiž poslala hodně rychle do kopru. Byla jsem na tomto člověku tak upnutá a závislá, že to vlastně přerostlo v jeho výhodu, kterou velmi často zneužíval. Agonie to byla proto, že nás takových bylo později o dost víc. Říkal mi: ,,Nejsme spolu, jen spolu šukáme, co jsi čekala?", nebo ,,Nemůžeme spolu jenom spát, když ty mě miluješ.", a dalších tisíc vět, které mi teď trochu povolují matice. Vztah s ním nebyl nikdy jednoduchý, vždycky to bylo tak, že mělo vše zůstat utajené, kvůli jeho přítelkyni, samozřejmě kvůli jeho respektu a jménu mezi přáteli a hlavně, kvůli vlastní hrdosti, protože: ,,S tebou nikdo chodit nebude, nejsi na to stavěná.". Vřele mu za tato slova děkuji, protože mi nastavily docela slušný blok.
Abych tolik neodbočovala od hlavní myšlenky, objevil se tam právě tento člověk, plný elánu a alkoholu, obklopen svými přáteli a svou nynejší přítelkyní, která se mnou mimochodem v životě nemluvila, ale k tomu se dostanu později. Nespatřil mě, říkala jsem si, otočená zády a schovaná tak, aby mě nepoznal. Ale tomu jsem se nemohla vyhýbat věčně, že ne? Na nevyslovenou otázku odpověděla má kamarádka tím, že mě vzala za ruku, a říkala něco o pití. Táhla mě přesně tím směrem, kterým jsem jít vážně nechtěla. Jelikož zabrali náš bar (náš proto, že tam stál druhé přítelkyně partner), museli jsme chvíli počkat, až uvolní místo, v tu chvíli mě zaregistroval každý, kdo tam zrovna stál. Nebudu vám lhát, nebyla jsem vždycky andílek a ani být nehodlám, takže se rozjela první vlna. ,,Čum, kámo, je tady Kory." ,,Ty vole, Kory, čum!" a ,,Co tady chce?". Druhá vlna byla rána podpás. ,,Tlustá královna přišla!" ,,Ta píča tlustá tu zase je? Je odporná." ,,Ty vole, ať vypadne, stejně je hnusná a nikdo jí nemá rád.". Ve třech větách se ke mně dostalo hned několik vzkazů a to, že jsem tlustá, že jsem nechtěná a nakonec, odporná. Říkala jsem holkám, proč mluví o mně, když jsem metr od nich? Proč se mi smějí, copak vypadám tak příšerně? Proč jsou zlí, když si jich vůbec nevšímám? Jedna z kamarádek prohlásila, že její sestra se dneska prát může, protože není žádná možnost, jak by si strhla umělé nehty (což se stalo, když se postavila mezi dva agresivní mladíky). Odpověděla jsem, že to nemá smysl, hlavně jsem je nechtěla to ničeho zasahovat a už vůbec jsem nechtěla se s někým dohadovat, když má potřebu se chovat zrovna takhle.
Když se konečně uvolnilo místo, protože se většina z nich odebrala k parketu, on stále čekal na své pití a my si zabraly svá, abychom si konečně také objednaly. Byla jsem vmáčknutá u holek, prakticky se do mě zařezával bar, jen proto, aby neměli možnost mě srazit ramenem, až půjdou také. Jeden z mých bývalých hodně blízkých přátel šel úplně normálně, měl totiž dost místa, protože "moje tlustá prdel nepřekážela", za to ON šel nejspíš, jako naschvál, co nejblíž mě, aby o mě nějak zavadil a naznačil, že já jsem ta spodina a nemám tu co dělat. Říkala jsem si, proč má tohle zapotřebí, vždyť mu nic nedělám? Mou myšlenku přerušila barmanka, když mi podávala drink. Vše probíhalo v pohodě, kromě mé nálady.
Mísilo se ve mně hned několik pocitů, úzkost, stud, vztek, smutek, zmatenost a nechápavost. Nevěděla jsem, jestli nemám raději odejít, abych někomu nekazila večer. Nevěděla jsem, jestli mám předstírat, že se bavím. Nevěděla jsem, jestli nezůstat schovaná u baru a... pak mi to došlo. Proč si budu kazit večer někým, kdo má nejspíš komplex ze sebe samotného a vylévá si ho na mě? Proč si nechat kazit večer od někoho, kdo je schopný urážet ženu (čti: člověka) kvůli tomu, jak vypadá, že se změnil? Vlastně mi k tomuhle uvědomění dopomohl můj nedávno získaný kamarád, který mě rozesmál jen jedinou větou, pak mi dopomohly obě kamarádky tím, že mě nenechaly sedět ve stínu, ale vytáhly mě na světlo parketu, nakonec i má další kamarádka, která mi radila, abych si nenechala kazit večer od člověka, který mi dokázal zkazit pár let života.
Samozřejmě útok z jeho strany neskončil, na parketě bylo pokračování. Zní to jako nějaký béčkový biják? Připadala jsem si tak. Jeho přítelkyně mě pražila pohledem, aniž by se mnou kdy mluvila, první věc, co se mi prohnalo hlavou bylo to, že jí očividně řekl jenom to špatné, co mezi námi bylo, to dobré prostě bylo zapomenuto, jakoby neexistující. Jeho partička do mě začala strkat nebo narážet ramenem a od jeho samotného jsem dostala pěkně bolestivý zásah loktem přímo do zadních žeber, ať už chtěl nebo ne, nějaké omluvné odezvy nebo reakce na můj bolestný sten se mi nedostalo. Takže vlastně jsem pochopila, že jsem já ta nejhorší a ještě ke všemu odporně tlustá, tedy podle něj a jeho naočkovaných přátel. Já pocítila chuť Captaina Morgana a začala jsem si tu párty užívat. Tančila jsem, jakoby se nikdo nedíval, zpívala, jakoby mě nikdo neslyšel. Samozřejmě, že v mírné opilosti jsem se cítila odvázáná a šťastná, to je normální proces mozku, ke kterému v krvi doputuje alkohol.
Přijela jsem domů, můj obličej byl težký pod tou trochou líčení, co mi zbylo, tak jsem se šla odlíčit. Pustila jsem si svou oblíbenou píseň od nejoblíbenější kapely a zahájila očistu obličeje. Alkohol vyprchal ve chvíli, kdy jsem ucítila horkou vlnu slaných slz. Začala jsem plakat, hodně a nahlas. Bolelo mě to, bolelo to tak, že mě to srazilo na kolena. Člověk, který se ke mně neustále vracel, bral mě vždy takovou, jaká jsem, i když jsem měla víc mínusů než plusů. Teď jsem pro něj byla odporná bečka sádla, i když mi šeptal, jak ten můj velký zadek má rád. Vyrušil mě z pláče můj otec, kterého jsem vzbudila v půl čtvrté ráno přes dvoje zavřené dveře. Začala jsem se omlouvat, že jsem ho nechtěla vzbudit, na což nereagoval a ptal se, co se děje. Ve zkratce jsem mu vylíčila, co se událo a on mi naslouchal. Poprvé mi naslouchal a dal mi cennou radu.
,,Pokud se někdo musí chovat takhle i po tom všem, čím sis kvůli němu prošla, je naprosto pod tvou úroveň a nemá žádnou cenu se nad jeho názorem trápit."

(99+) Tumblr
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lolita Lolita | Web | 1. března 2018 v 8:50 | Reagovat

Miluju typy lidí, kteří se dokáží ostatním posmívat jen kvůli vzhledu. Je to jen důkaz jejich jednoduchosti... no spíše debility.
Když na mě opice v zoo dělá ksichty a pošklebuje se, beru to s humorem - když se jako opice chová někdo z okolí a pošklebuje se nemaje ŽÁDNÝ rozumný důvod (a za vzhled zlato opravdu nikdo nemůže), v ten moment naprosto ztrácí můj zájem. Ty narozdíl od nich s tím pořád můžeš něco dělat ;-) Oni už chytřejší bohužel nebudou.
Já to beru tak - každá žena je krásná, opravdu! Nikdo nemůže za to, jak vypadá nebo že je obézní. Vzhled přece není všechno. Důležité je, co máš uvnitř :-)

2 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 6. března 2018 v 16:52 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím, je až k pláči, jací jsou dneska lidi. Je to pár dní zpátky, kdy mi slečna
(dřív má kamarádka) napsala, že radši mě nebude hejtit, abych ji "nezasedla tím svým vagónem". Bylo mi do smíchu a mým přátelům též. Jakoby někdo mohl za to, jak vypadá...
Takže já podobné osoby naoplátku velice lituji, protože jsou to skeptičtí zabedněnci a nemá smysl se s nimi dále vybavovat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama