Protiklady se přitahují aneb ukázkové případy z mé hlavy

28. ledna 2018 v 17:49 | Cora Inferno |  Návštěva psychologa
Po delší době zdravím, objevily se menší komplikace, ale to nebylo nic, s čím bych si neporadila. Včera jsem, po poznání se s naprosto učebnicovým příkladem introverta, měla takovou malou terapeutickou chvilku, která trvala asi čtyři hodiny. Přišla jsem na to, že zase až tak blbá nejsem, naopak, že mi to docela myslí. Do lidí jsem vždycky viděla, dokázala jsem je odhadnout, najít slabiny, najít nedostatky, ale vytyčit i to krásné na nich. Už v předchozím článku jsem se zmiňovala, že každy má svého démona. Tak já vám to ještě trochu přiblížím, co říkáte?




Žiju v přesvědčení, že každý má něco, s čím musí bojovat. Něco, co ho žene vpřed, co ho zdokonaluje. To špatné na člověku je vlastně takový malý záložní motor, kdyby všechno ostatní selhalo. A proč tomu tak asi je? Pokud máme s čím bojovat, respektive se s tím odvažujeme prát, pociťujeme dvě věci. Vášeň a lásku. Z vlastní zkušenosti a toho, co vidím u jiných lidí, ten, kdo nechce s ničím bojovat a všechno v sobě skrývá, ten má strach pocítit lásku. Ať už poprvé nebo znovu.
Ale to není jen tohle, samozřejmě, že jsou tu i jiné aspekty, které nám nedovolují cokoliv pociťovat.

Představte si situaci. Vaše životní pravda je základem toho, co děláte, věříte, že nikoho nepotřebujete, umíte se o sebe postarat sám/sama a vlastně se máte takhle naprosto skvěle. Ale najde se den, kdy si všimnete, že vám něco chybí. Kdy se cítíte nenaplněný/á. A v tu chvíli probudíte "něco". Něco špatného, něco, co by vám dokázalo doplnit to, co chybí, ale zároveň se vám absolutně nelíbí představa, že by to někdo mohl zjistit. A v tu chvíli vy zavíráte pootevřené dveře a malému démonovi schováváte drobnou ručku zpátky za ně. A takhle to děláte pořád. Neustále se budíte s pocitem prázdnoty nebo neúplnosti. Vtip je v tom, že se tohle všechno dá doplnit klidně věcmi, lidmi, zážitky. Víte například, co tíží perfekcionalisty? Že nemají ten jeden nedokonalý zážitek. Ale dokážou s tím žít, samozřejmě, dá se to. Ale prostě jen ta zkušenost a budete vědět, že je všechno na svém místě a jak má být. Totéž mají lidé, kteří schovávají své špatnosti do sebe, dusí v sobě všechno, co mohou a jsou splachovací. Jenže jak přimějete někoho k tomu, aby, po x letech zvyku s ničím nezápasit, vypustili ven svůj, byť třeba jediný, hřích, a postavili se mu čelem? To je záhada i pro mě, přijdu si jako vědec, který dostal nový projekt, i když je to trochu ošklivé přirovnání ke člověku, který mě opravdu zaujal.
Má kamarádka se mě zeptala, proč se tak zajímám. Já vždycky měla ráda lidi, vždycky jsem se s nimi ráda bavila, ale nejvíc jsem se zajímala o ty, do kterých jsem nemohla vidět. Od doby, co jsem takhle extravagantní a otevřená k lidem, společenská, dost jsem si vytrénovala čuch na lidi. Stačí mi 15 minut a budu vědět slabiny, nedostatky, plusy a rysy člověka, pokud tedy se mi dostatečně otevře, někdy se ale stane, že potřebuju pár let, abych dokázala prokouknout osoby, vedle které jsem třeba denně. Ale pokud vás takový člověk opravdu zaujal, dobře pro vás, nebudete totiž přemýšlet nad nikým jiným a předchozí trable s lidmi vás úplně opustí. Je to pro vás taková malá terapie. Ale nebudu tu mluvit jen o jednom jediném učebnicovém příkladu. Vrátím se k tomu později.

Ze včerejších psychorozborů, které, jak jsem už výš zmiňovala, trvaly asi 4 hodiny, jsem zjistila následující: poznala jsem čtyři případy, které se dají popsat, byť jen přirovnáním. Našla jsem totiž ve svých přátelích něco, co mi pomáhá se více orientovat ve vztazích jako takových.

Matka
To je taková žena, která má neustále starosti. Zadané i single "matky" berou svého potencionálního partnera či přítele jako své vlastní dítě. Musí mít vše přichystané, neustále se starají o jejich pocity, o jejich trable a pořád je kontrolují. Velice se upínají na svůj protějšek, protože se bojí "odcizení" a ztráty dotyčného. Na takových ženách není nic zlého, jsou prostě až příliš vázané na druhou stranu, což pro ně je naplňující. Navařit, vyprat, uklidit, pomáhat se vším, co se dá, na každém kroku hlídat a být neustále v kontaktu. Není to, bohužel, čistě zdravý vztah. Protějšek se totiž cítí utiskován a omezován, j totiž neustále pod dohledem, což jednoho přestane bavit, když nemá vlastní prostor. Ale některým mužům tohle vyhovuje.
Muž v ženském těle
Existují ženy, které v sobě nosí víc testosteronu. Ne, že by vypadaly mužněji, ale víc se chovají jako muži. Jsou méně starostlivé, raději mají svůj klid a prostor. Nerady se vázají na dlouhou dobu, většinou jsou to jen třeba čtvrt roční vztahy a pak odcházejí. Jsou to ženy, které se moc rády baví s muži, kteří to ale většinou berou jako určitou výhodu. Muži si s nimi rozumí mnohem více, protože tyto ženy jsou takové méně náladové a více prahnou po adrenalinu a zábavě. Jenže jaké je to ve vztahu? Prakticky jsou to dva muži. Takže pokud se hádají, tak vlastně v půlce argumentu odchází a dál to neřeší.
Dcera/syn
Tohle je člověk, který neustále potřebuje pozornost, ochranu, lásku, něhu a je u nich nutností, aby se o ně někdo postaral. Pokud jde o tzv. "dceru", tyto ženy hledají takového partnera, který se o ně postará jak teď, tak i za pár let. Potřebují vědět, že jsou pro svého partnera celým světem a pokud tomu tak není, ze vztahu utíkají a hledají ho jinde. Většinou jsou to dívky/ženy, které vyrůstaly bez otce. Chybí jim totiž mužský vzor, podle kterého by mohly přeměřovat svého partnera. Otcovská láska k dceři je nesmírně důležitá, protože pro ženu je to pak rozhodující faktor ve vztahu. Žena, která vyrůstala jen s matkou, se neustále ztotožňuje s tím, že když je opustil otec, opustí ji i manžel, protože její matce se to stalo také. Tyto ženy si dost často nachází dva až tři partnery, protože u každého vidí jiný aspekt nahrazující otce. Co se týče muže, který vyrůstal bez otce, je to skoro totéž. Chybí jim mužský vzor a pak se z nich, většinu času, stávají mamánci, takže ještě ve čtyřiceti jim vaří maminka a taky jim pere, takže jejich partnerky bývají dost často srovnávány právě s matkou. Otec v rodině vždy buduje intelekt, charakter, udává směr a tempo a navíc, vedou je k přesvědčení, že rodina je nejdůležitější a vítězství má obrovský vliv na budoucí život. Tito muži mají v dospělosti velký problém navázat vyhovující vztah, který není komplikovaný.
Pokud žena vyrůstala bez matky, dost často se z ní stává, již výše uvedený, muž v ženském těle, neboť ztratily možnost k tomu být něžná a opatrovaná. Neměl jim kdo pomáhat v tom, v čem může pomoci jen matka. Náhrada za matku bývá dost často přeceňována, protože macecha neumí přijmout fakt, že dítě, které vychovává, není její vlastní. Žena bez matky většinou nedokáže poznat, co je pro ni dost dobré, takže se dokážou utápět ve svých pocitech a problémech, stejně jako to dělají muži. A to jen proto, že je nikdo nenaučil své emoce ovládat a ventilovat je.
Pokud muž vyrůstá bez matky, je pro něj prakticky rizikové si najít přítelkyni, protože mu přijde, že ho každá opustí, ať už úmyslně, či nikoliv. Muži bez mateřské lásky se stávají bezohlednými, protože je nikdo nenaučil něhy, stávají se tvrdohlavými, protože je nikdo nenaučil si přiznat, že jejich pravda není jediná na světě.
Zkušební lhůta
Tohle jsou lidé, kteří POŘÁD zkouší něco jiného. Jsou to lidé, kteří nedokážou zůstat na jednom místě, jsou přelétaví a dost často se nedokážou najít. Tito lidé vlastně neví, co chtějí, co od života čekají a co jim je dost dobré. Když to řeknu dost odvážně, bývají často promiskutní a skáčou ze vztahu do vztahu, od sexu k dalšímu, ať už jde o pohlavní opačné či stejné. Nemají žádné zábrany, ale také žádné závazky. Takovým člověkem je například Charlie Harper ze seriálu Dva a půl chlapa. Všimněte si, že po celou dobu seriálu se Charlie nachází v několika etapách, kdy opravdu přemýšlí o lásce, svatbě a dětech. Ale pak, když na to dojde, couvne a uteče, protože z toho má strach. Už žádná další žena, žadná zábava a volnost, nic. A to takové lidi dost děsí. Barney Stinson ze seriálu Jak jsem poznal vaši matku je na tom dost podobně. Je též promiskutní a DOKONCE je schopný vymýšlet si jiné identity a to vlastně proto, aby se nenašel žádný způsob, jak se k němu dostat blíž. Ale vzpomínáte si, jak Barney začínal? Byl to citlivý mladík, kterému utekla přítelkyně za někým "lepším", což mu moc ublížilo a změnilo od základů. Hraní jiných rolí ho dost osvobozovalo od svého starého já, on se jím totiž už nikdy nechtěl stát.

Vrátíme se k začátku článku a to, učebnicový příklad introverta. Když jsem s tímto uzavřeným člověkem mluvila, pochopila jsem, že jsem jeho naprostý opak. A to mě dokopalo k tomu víc přemýšlet o tom, co člověka vede k tomu se neotevřít, zjistit, co je pro člověka hlavním důvodem pro to, aby žil jen sám pro sebe a pár svých vybraných lidí. Protože pokud na to přijdu a pochopím, bude to pro mě nová zkušenost a ponaučení. Někdy je naprosto osvobozující zkoumat lidi a snažit se jim porozumět. Protože to vás mnohé naučí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama