Být sám je normální, být osamělý nikoliv

28. ledna 2018 v 19:29 | Cora Inferno |  Téma týdne, aneb další vylejvání srdíčka
Docela dlouho jsem uvažovala z čeho mám strach. A napadlo mě to jediné, co mě naprosto děsí. Mít strach z pavouků, ze tmy, z klaunů, to je takový klasický mentální proces, kdy se nám něco hnusí, máme z toho husí kůži a pak si to zprotivíme natolik, že z toho máme obavy. Jenže mě děsí ještě něco většího.




Víte, když jsme sami, je to takové naše uvolnění a odreagování, kdy kolem nás není nikdo, kdo by na nás mluvil nebo po nás něco chtěl. Ale být osamělý je mnohem horší a bolestivější. Je to totiž stav, kdy nemáme nikoho kolem sebe. Kdy není nikdo, o koho se můžeme opřít. Jsme to jen my a nikdo jiný. Já třeba mám pár přátel, kterým doopravdy věřím a mohu za nimi přijít s čímkoliv. Ale jak jsem v předchozích článcích zmiňovala, je mi dvacet let a jsem stejnou dobu sama. Neměla jsem partnera, se kterým bych sdílela vše, co se mi bude dít. Neměla, nemám a mám hrůzu z toho, že ani mít nebudu.
Mám totiž určité priority, které se druhé straně nelíbí. Ve vztahu je pro mě nejdůležitější důvěra, upřímnost a vlastní prostor. Hned na to následuje dostatečná komunikace a kompromisy. A na třetím místě je pro mě sdílení lože a společná budoucnost. Bohužel, každý muž to stejně nevidí. Pro některé je naprostá upřímnost jistou zdí, přes kterou absolutně neplánují přelézt. Nikdy totiž nepochopili, jak to myslím, to není tak, že musím nutně vědět celou jeho minulost a on zase mou. Ale ty střípky, které by mohly nějak narazit do našeho vztahu, jsou důležité. I to, když se něco stane, protože milosrdná lež pro mě je pořád lež a v tu chvíli je to pro mě také vysoká zeď, přes kterou nehodlám přehodit svůj zadek. Důvěra je snad proč všechny důležitá, protože pak není možné ve vztahu pokračovat, pokud si dva lidé vzájemně nevěří. Vlastním prostorem ale nemyslím ani to, že má možnost spát s někým jiným a já taktéž, ale že si vytyčíme prostor, který budeme trávit spolu a další, který budeme trávit bez sebe, například s přáteli či rodinou. Komunikací nemyslím to, že bychom si měli psát prakticky každé dvě minuty celý den, neustále si telefonovat nebo podobně. Myslím tím, že bych byla radši, kdyby měl nějaké plány, aby mi to dopředu řekl, kdyby byl problém, aby se mnou o tom mluvil, ať už jde o náš vztah nebo jeho trable. Kompromisy jsou důležité, protože ve vztahu mají slovo oba dva, ne jen jedna strana. Proč je pro mě sdílení lože a společná budoucnost až na třetím místě? Pokud člověku dost nevěřím nebo ke mně není upřímný, nedává mi prostor, nekomunikuje nebo se nedohodneme tak, aby to vyhovovalo oběma, nemá smysl pokračovat, protože to bude nevýhodný vztah pro mě a nač budu lehávat s někým, kdo neplní jeden z těchto aspektů. A ani nevím, proč bych měla plánovat rodinu s člověkem, kdo mě vlastně třeba vůbec nevyslechne a nebo mi lže.
Vtip je v tom, že podle někoho jsou tohle až příliš vysoké nároky a ty bych mít absolutně neměla. Tedy prý. Jenže pro mě je to základ vztahu. No a pak se vlastně dozvím, že se mnou kvůli tomuhle nikdo nebude a budu navždycky, ne sama, ale osamělá, protože právě nebudu mít vedle koho ulehnout, nebudu mít nikoho, komu se budu moci svěřit a podobně. A popravdě, děsí mě představa, že mě nikdo nebude milovat tak, jak je to ve vztahu běžné. Šance, že s takovými "nároky" někoho najdu, je prý pro mě prakticky nulová, protože na tohle nikdo nepřistoupí. Ale ba naopak, já doufám, že po těch věcech, které jsem si zažila, by mě mohl pochopit a podstoupil by to. Vždy se samozřejmě můžeme rozejít.
Jenže osamělost mě postupně dohání k šílenství, protože to má docela dopad na psychiku. Přestávám si věřit, říkám si, že nejsem dost dobrá, že se musím změnit, zmírnit své "nároky", že budu muset přistoupit k faktu, že pokud základ vztahu bude sex, hádky a nevěra, bude to v pořádku... Ale to právě nebude. Protože to by bylo, jako bych ztratila sama sebe a to je strašně špatně. Na prvním místě máte být vy a jenom vy, dávat nejvíce lásky sobě, i když to znamená, že si teď nikoho nenajdete.
Ano, to víte, že mám strach, že mě nikdo nebude mít rád nebo milovat tak, jako je to běžné. Ale také věřím, že i pro mě se najde někdo, kdo to zvládne i s těmi chybami, které mě, mimochodem, tvoří. Nebýt těch chyb, tak je mi jedno, jaký vztah bude, budu ignorovat to, že něco nefunguje. A dost často se stává, že někdo upřednostní svého partnera před svými přáteli a začnou na ně kašlat. Přestanou se jim věnovat a odkopnou je jen proto, aby tu byli 24/7 pro svého partnera, což je také moc špatně. Přijde rozchod a za kým půjdete? Ano, oni vás třeba přijmou zpět, ale už budou moc skeptičtí, že se to stane znovu, že se to bude opakovat a vy je postavíte do stejné pozice, jako byli doteď. Já třeba vím, že pro mě budou přátelé stejně důležití, jako můj přítel, protože se na ně mohu kdykoliv obrátit a oni na mě. Jenže osamělost mě děsí o to víc, když mě přestanou brát vážně i přátelé a já nakonec skončím úplně beze všech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 * * | 28. ledna 2018 v 19:47 | Reagovat

Možná jsem naivní, ale tvé nároky mi ve fungujícím vztahu přijdou přiměřené, logické. Ten pravý se určitě dřív nebo později objeví. :)

2 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 28. ledna 2018 v 19:49 | Reagovat

[1]: Děkuji za víru, jsem ráda, že nejsem jediná, kdo to tak má. :)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. ledna 2018 v 23:16 | Reagovat

Ideálně to tak v životě chceme všichni. A máme nakonec to, jak svoje nároky upravíme. Nemusíme odstupovat od svých ideálů, jen je reálně, podle situace, upravit. To je život. Nikdo ale nemusí zůstat osamocený, pokud sám nechce. Ani ty nebudeš, neboj se. Važ si všech lidí, kteří chtějí různými způsoby jít s tebou. Rodina, přátelé, známí - když budeš dobrá, nebudeš sama a hlavně osamocená. Určitě se najde člověk, který si tě najde. To tak chodí. Občas se to stane později, nebo na druhý pokus. Žij a uvidíš, že se to vyvrbí dobře i pro tebe...

4 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 29. ledna 2018 v 7:26 | Reagovat

[3]: Mockrát děkuji, začínám už být dost skeptická vůči své budoucnosti ve vztazích. Každopádně věřím, že je tu pro každého někdo. Jen nějak nevím, jestli nebude lepší přestat na chvíli hledat a počkat na to, co se stane. :D

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. ledna 2018 v 11:12 | Reagovat

[4]: Skoro bych to tak viděla a je vidět, že přemýšlíš. Když lidi chtějí dítě a snaží se jako o život, nejde to; jen to zklidní, je to hned.
Zklidnění asi bude výborná možnost. Nic stejně neuspěcháš. Přeju ti úspěch, stejně se ti to pak podaří. Každýmu se to podaří a když už je moudřejší, má lepší vyhlídky. No kdo jak - to je otázka :-)

6 Cora Inferno Cora Inferno | Web | 29. ledna 2018 v 11:16 | Reagovat

[5]: Snažím se uvažovat racionálně, ale pořád mít nějaké zásady. Jo, ono celkově to usilovné snažení po nějaké době přestane mít smysl. Mockrát děkuji a nápodobně. :) <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama