Protože tohle je málo

29. listopadu 2017 v 14:56 | Cora Inferno |  Téma týdne, aneb další vylejvání srdíčka
Vyjadřování písemnou formou mě vždy naplňovalo mnohem víc, než mluvení. Při konverzaci mám občas problém zformulovat větu tak, aby přesně vystihla to, co myslím, se psaním ale nikdy nebyl problém. Slohy mě na škole moc bavily, sociální sítě jsou i dodnes má vášeň, stále se zdokonaluji a zlepšuji v tom, co dělám. Pozitivní ohlasy se kupí, za to těch negativních je až podezřele málo, což se tedy dost divím.




Jenže to pořád prostě není ono. Blogování není to jediné. Chci se vypracovat výš, návštěvnost rapidně stoupla a lidé si články čtou, zajímají je, líbí se jim! Což mě neuvěřitelně těší a také mě to motivuje k tomu psát další a další články, dostat se mnohem dál, řešit každodenní témata, ale i to, co teprve bude.
Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a motivovat je, ale můj dosavadní přístup k životu nikdy nebyl… pozitivní. Byla jsem nepříjemná, arogantní a věčně naštvaná, okolí jsem od sebe odháněla a snažila si vystačit sama, měla jsem pár přátel, ale nikdy jsem se nestarala o ně tak, jako o sebe. Postupem času se okruh přátel stále zmenšoval, až jsem musela začít znovu a pořádně. Chvíli jsem pobývala doma, abych prošla patřičnými změnami, zapracovala jsem na svém přístupu, hodně taky udělalo to, že jsem přibrala, protože jsem už neměla tak obří ego z toho, jak vlastně vypadám, sebevědomí se prakticky rozpadlo a popadalo mi na hlavu jako střepy z okna. Vyšla jsem mezi lidi, byť jsem tedy oplakala své nové pěkné džíny, které jsem nedopla, a změnila právě ten výše zmiňovaný přístup. Jde hlavně o to, že lidi si všimli, že jsem o mnoho klidnější, víc jsem se zapojovala do důležitých konverzací, víc jsem se ptala, nevyprávěla jsem, stal se ze mě skvělý posluchač. Ale to jsou samé pozitivní zprávy, bylo tu i pár chmurných chvilek. Získat si zpět lidskou důvěru nebylo tak jednoduché, proto jsem se mezi lidmi nepohybovala tak často, jako kdysi, zavírala jsem se víc doma, neustále vymýšlela, jak si zvednout sebevědomí a jak si vyřešit své problémy tak, abych mohla pomáhat druhým. Nemůžete přece někomu pomáhat, když sami pomoc potřebujete.
Nastala taková, celkem vtipná, situace, kdy si mě začali všímat muži mnohem víc, než kdy dřív. Samozřejmě jsem měla ty největší obavy a paranoidní představy o tom, že mě chtějí jen využít a odkopnout, jak je to v dnešní době normální. Ale ten zájem byl milý, moje sebevědomí se o kus zvedlo, cítila jsem se dokonce líp, než dřív. A v tu chvíli jsem věděla, že takový malý zájem a slůvka: "Takhle ti to sluší mnohem víc." Nebo "Vypadáš líp než dřív!", ať už od kamarádek, od mužů či od rodiny, znamenají mnohem víc, než sexuální narážky nebo pozvání na drink. A mně bylo konečně do smíchu, bavila jsem se, navázala na stará přátelství. Samozřejmě, našli se tací, pro které jsem byla "tlusté prase", "vyžraná prasnice" nebo "princezna chro-chro". Mohu říct, neposlouchalo se to dobře a ani nečetlo. Ale nevzdala jsem to, byla jsem pozitivní, i když se okolo mě některé věci hroutily.
Lekcí jsem prošla, dostala jsem se ze země zpět alespoň na kolena, ale už tam jsem věděla, že když začnu naslouchat svým přátelům a budu se jim snažit pomoci, jak jen to budu umět, pomůže to mě samotné, já tomu říkám "bod zvratu", doba, od které bude vše lepší. Vyslechla jsem své kamarádky, nechala jsem je vyplakat, nechala jsem je i vyvztekat, a něco jsem si z toho dokonce vzala. Musím uznat, že nás to docela i sblížilo, s někým bohužel/bohudík spíš rozdělilo.
Co tímhle chci říct? Co tím vším chci naznačit? To je prosté. Začala jsem u pomáhání sobě samotné, pokračuji přes podání pomocné ruky svému blízkému okolí a plánuji pokračovat i mezi neznámé lidi. Může jít o cokoliv, mohu naslouchat, mohu poradit, mohu třeba i motivovat. V hodně případech dokážu být subjektivní i objektivní zároveň, dovolím si říct, že využívám empatii tak, jak se mi zachce. Baví mě lidi, miluju lidi, každý z nich je tak zajímavý originál, takže i kdyby za mnou přišla neznámá dívka s nějakým problémem, usednu a vyslechnu ji, protože chci, protože když už mluví s někým, kdo ji vůbec nezná, rozhodně někoho potřebuje.
Chci být víc, než bloggerka, která si vypisuje své názory, poznatky a popisuje přístup k životu ve svých článcích. Chci být víc, než kamarádka na party. Chci být víc, než nějaká holka z maloměsta. Chci být víc, než jsem teď. A proto na sobě musím pracovat. Jako všichni, kteří se nechtějí zaseknout na mrtvém bodě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 handmademo handmademo | Web | 29. listopadu 2017 v 15:19 | Reagovat

každý někdy potřebuje toho kopance do zadku, aby se změnil. Jen tak dáále ! :-)

2 Cora Inferno Cora Inferno | E-mail | Web | 29. listopadu 2017 v 15:56 | Reagovat

[1]: Dekuju! S tim naprosto souhlasim. :)
Samo to prece nikdy nejde. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama