Navždy v našich srdcích

17. listopadu 2017 v 9:36 | Cora Inferno |  Návštěva psychologa
V pondělí 6.11. dopoledne mi došlo, že život je pomíjivý. Nikdy jsem nad smrtí nepřemýšlela tak intenzivně, jako od té chvíle. V tu dobu se totiž odehrála velice ošklivá, ale, bohužel, hlavně tragická autonehoda, kdy se osobní auto srazilo s nákladním vozem. V osobním voze seděl můj velmi blízký kamarád. Dostávám se k jádru věci...




Od minulého pondělí jsem toho moc nenaspala, pořádně až předešlý víkend. Bezesné noci, buzení se uprostřed nich, neustálý tíživý pocit, pět fází smutku... Oplakala jsem to. Strašně, my všichni, v to pondělí večer jsme to všichni oplakali. Nikdo nečekal, že někdo tak skvělý může tak nespravedlivě odejít. Byl mi přítelem, učitelem, každý s ním měl svůj vztah a ten jsem měla i já. Dvacetičtyřletý chlapec s obrovským srdcem, příjemným úsměvem, veselou náladou a neuvěřitelnými sny se najednou už nikdy víc neukáže ve dveřich našeho druhého domova, kavárny, kde jsme se vlastně většina z nás s ním poznali.
Někteří lidé se s tím nedokáží srovnat jen tak, někteří - ti méně bližší - už jsou s tím smíření, někteří si to stále neuvědomují, mezi nimi jsem já. Nevím, kdy si to konečně uvědomím, nevím ani, jestli vůbec. Myslím si, že to nejhorší přijde při obřadu, kdy vlastně uvidím sama, že je konec.
Obřad přišel tento týden v úterý. Spousta lidí si vzala volno v práci, studenti si nechali vypsat omluvenky a oblékli černou. Tohle byl první pohřeb, na kterém jsem byla, moji rodiče nás tam s bratrem vůbec nebrali, když jsme byli menší, pohřby byly sice jen dva, ale stejně. Bylo to poprvé, co jsem na sobě nechtěla mít černou, neb jsem ji oblékla úmyslně.
Obřad začal, ti, co přinesli květiny se přesunuli dopředu, aby je přiložili k bílé zdobené rakvi. Byla jsem mezi nimi, takže jsem musela projít kolem truchlící rodiny a nejbližších, vidět všechno zblízka a jít zase zpět... A můžu říct, že to bylo hrozné. Vrátila jsem se zpět k pár svým přátelům. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde se mačkalo před osmdesát lidí. Kromě první řady, kde mimochodem bylo asi "jen" osm členů rodiny/příbuzných z patnácti lidí, byla síň plná jeho přátel a známých. Byl to hrozný pohled, ženy si drželi u nosu kapesník a potlačovaly slzy, muži hleděli do země nebo objímali své přítelkyně... Začala hrát nějaká píseň, kterou tam nejspíš dávají při každém obřadu. Přišlo doslova, bude to asi ošklivé, hrobové ticho v síni a všichni byli zaposloucháni do těch smutných tónů. Následoval proslov člověka, který si to nevybral, na kterého to ale padlo. Upřímně, nechtěla bych být v jeho kůži. Já osobně bych nepřekoktala začátek, natož proslov o pěti minutách. A on se držel, opravdu se držel, mluvil pomalu a plynule, i když v pár větách se mu zaleskly oči. Popsal našeho přítele tak, jak jsme ho viděli všichni. Jako syna, bratra, přítele a kamaráda.
Zahráli první vybranou píseň, neznala jsem ji. Pak měla proslov žena, která ty obřady vedla, prostě zaměstnanec. Skončila, začala hrát další píseň. Tu už jsem slyšela, vím, že tam byl hlavní interpret Rytmus, ale nevím, jak se jmenovala a zjišťovat to nechci. Poslední píseň byla jako rána z nebes, See you again - Wiz Khalifa, ft. Charlie Puth, jistě všichni známe z filmu Rychle a zběsile 7. Ze všech stran se ozýval pláč. Byla slyšet i vidět, hlavně cítit, bolest všech lidí, kteří si v tu chvíli uvědomili, že je konec. Že už ho nikdy neuvidíme, ani se usmívat, ani se bavit... Rozplakala jsem se jako malá holčička, jeden kamarád mě k sobě přivinul a plakal také. Strašně to bolelo a můžu se přiznat, že pláču i teď, když píši tento článek. Procházelo se první řadou - kondolence. S přítelkyní zesnulého jsme se moc nemusely, i přesto jsem ji objala a všechno v tu chvíli šlo stranou. Bylo mi to hrozně líto, nikdy jsem ji neviděla bez úsměvu, v tu chvíli měla oči zalité slzami a tvář měla plnou bolesti. Když jsem narazila na matku svého zesnulého kamaráda, její vrásčité rty se zvlnily do velmi smutného poloúsměvu, hlasivky jí už zřejmě nepracovaly tak dobře, takže chrapící "děkuji" nebylo skoro slyšet. Největší tečka mezi oči byl jeho malý bratr. Plakal a tiskl se k ruce své matky, je mu jedenáct let, nejdřív jsem si nedokázala představit, co asi musí cítit, v tu chvíli jsem to ale viděla. Děti vše nesou mnohem hůř, než dospělí, on byl ukázkou bolesti, kterou neseme všichni, dokonce i větší, neb to byl jeho velký bratr, ochránce a nejlepší přítel. Jemně jsem mu stiskla rameno a odtrhla oči od jeho rudých tváří, ze kterých si pořád otíral slzy. Nevlastní otec zesnulého trpěl podobným stylem. Bral ho jako syna vlastního, nehledě na to, že to nikdy neřekl nahlas. Slzy se kutálely po tvářích a schovaly se mezi vousy, kruhy pod očima a zakrvácené bělmo mi napovědělo, že se pár dní pořádně nevyspal, jestli vůbec usnul.
Celou dobu jsem držela na krajíčku, přes zalité oči slzami jsem pořádně neviděla a člověk, který měl proslov jako první, mě objal. A já pevně stiskla víčka, slzy vytekly ven, otřela jsem je rychle do kapesníku a vyšla před síň. U brány jsem počkala na svého bratra, všichni plánovali jít na oběd, dát si pivo a panáka a podobně. Já ne. Jela jsem domů, chtěla jsem si jen lehnout a usnout. Nakonec jsem se s bratrem sebrala a šli jsme za nimi. Všichni byli o něco... méně smutní. V duchu všichni trpěli, ale náš přítel, ten by nechtěl, abychom kvůli němu plakali. A tak se to nedělo. Lidé se smáli, pilo se, hodovalo, to vše na jeho počest. Bude nám chybět, ale... Na blízké se má myslet jen v dobrém a s úsměvem.

,,Kdo žije v srdcích svých milých, není nikdy mrtev."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janet Janet | Web | 29. listopadu 2017 v 19:47 | Reagovat

Je mi to líto. Upřímnou soustrast. Rodina musí prožívat hrozná muka. Ta představa, že byl jen o rok starší než já... Tak mladí lidé by neměli umírat. Život nám někdy nadělí takové rány, že je těžké se s němi vypořádat. Krásně jsi to napsala. Jednoho dne se s těmi, kteří nám odešli znovu sejdeme...

2 Cora Inferno Cora Inferno | E-mail | Web | 29. listopadu 2017 v 21:44 | Reagovat

[1]: Mockrat dekuju za podporu, vsechny nas to hluboce zasahlo. Zivot umi byt pekna devka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama