Říjen 2017

Každý má svého démona. Někdo i víc...

26. října 2017 v 8:05 | Cora Inferno |  Téma týdne, aneb další vylejvání srdíčka
Již dlouhou dobu přemýšlím o tom, co znamená tzv. "zatmění". Chvíle, kdy váš mozek přejde do stavu mírného bezvědomí, vidíte černě a netušíte, co se děje. Chvíle, kdy pustíte z řetězů to monstrum, které, což nemůžete popřít, v sobě vězníme všichni. Co se při takové situaci stává? Nekontrolovatelně začnete křičet, plakat, dostane se z vás agresivní stránka ven, někomu ublížíte, nebo nejhorší scénář, někoho zabijete.
Kdo takové "zatměni" doposud neměl, má obavy, co se jen může přihodit. Ale kdo jej zažil a viděl své temné já, viděl, čeho je schopný... má ze sebe samotného strach. Už jsem si několikrát položila větu: ,,Co když někomu vážně ublížím, když se to stane znovu? Nebo bych měla říct až se to stane znovu?"
Všechny děsí představa toho, že by při vědomém i nevědomém vypuštění vlastniho monstra mohli ublížit lidem, které milují. Jakmile totiž jednou okusí svobodu a spatří světlo světa, bude se rvát zuby nehty s vaší mírumilovnější povahou jen proto, aby vás naprosto ovládlo. Samotný démon v nás nadělá obrovskou škodu, s naší pomocí jeho zneužití má velice často fatální následky. Do mozku nám uvrtává podněty, našeptává nám to nejhorší, co můžeme slyšet, přinutí nás dělat něco, co děláme neradi. Ale o tom to je, protože každý má svého démona a někdo dokonce víc.


Tak ty mě miluješ? Jooo, tak moment...

18. října 2017 v 19:48 | Cora Inferno |  Téma týdne, aneb další vylejvání srdíčka
Všichni známe tenhle systém jednostranné lásky. Nebudu mluvit jako žena, ale jako člověk, obecně, protože to platí i pro mužské pokolení. Každý se někdy zamiluje do člověka, který pro něj znamená celý svět, pro kterého by zatratil duši, pro kterého by zabil, byť tomu tak není i z druhé strany.
Co vím já, z vlastních zkušeností, slova, na která vzniklo i TT, dokáží hodně ublížit. Protože celou dobu, co odnášíte oběti, co usilovně vkládáte všechnu svou energii do právě té jedné osoby a vyznáte se mu, nebo to na vás někdo práskne, nebo to sám dokonce ten človíček pozná... Přemýšlím, jestli u toho ti lidé něco cítí. Tedy, přemýšlela jsem, teď už je to zase jinak, i já někoho takhle ranila.
Ono to není tak úplně zranění na duši, jako spíš zklamání. Kolik času bylo třeba proto, abyste si ke člověku vybudovali určitý vztah? Kolik nocí jste probděli jen proto, abyste mohli udržovat kontakt alespoň po té síti? Zeptejte se, i já, sami sebe, kolikrát vám někdo pověděl větu: ,,Víš, mám tě (moc) rád, ale..." a co následovalo za tím ošklivým slovíčkem?

Ale někoho mám. Ale nefungovalo by to. Ale jsme kamarádi. Ale nelíbíš se mi. Ale nejsem na vztahy. Ale nechci ti ublížit. Ale nejsem pro tebe dost dobrý/á. Ale...

Mohla bych pokračovat do nekonečna. Každého z nás to zasáhlo. A každého z nás to jednou čeká, jednou to člověk řekne a nebude mu z toho do smíchu. Samozřejmě, že to bude brát odlehčeně, protože není na vině, nemůžeme přece někoho vinit za to, že k nám nic necítí. To je, jako byste vinili zmrzlinářku za to, že jí došla čokoládová zmzlina. Blbé přirovnání, ale dopad je stejný. Něco/někoho milujete a vám "to" zmizí přímo před očima. Prostě to tam je celou dobu, ale jakmile přijdete, už to tam není. Občas záleží na tom, jestli přijdete dřív, nebo jestli vůbec.

Nemůžete/nemůžeme se dlouho utápět v tom, že nás někdo odmítl. Nebudeme si lhát, stalo a stane se to mnohokrát. Někdo nás odmítne proto, že nejsme dost bohatí, dost hezcí, dost osobitý, nemáme pořádný smysl pro humor... Důvodů je mnoho. A každý by je měl akceptovat. A věřte, z vlastní zkušenosti vás předem varuji, pokud to nepřijmete a budete neustále dotírat, toho člověka akorát poštvete proti sobě.
Někdy je lepší se vzdát a hodit to za hlavu, byť je to láska ze střední, láska z dětství, nebo odkudkoliv. Není žádné lepší východisko, než od toho jít pryč. Ano, zázraky se dějí, někdy to po letech snažení vyjde, ale na jak dlouho?

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, promrhala jsem spoustu času zabýváním se lidmi, kteří mě odmítli. A to nemusí být jen milenecký vztah, to můžou být i přátelé, už se mi stalo, že mi slečna pověděla: ,,Mám tě ráda, ale moje kamarádka nechce, abych se s tebou bavila.", přičemž mi ukázala záda.

A věřte, že lepší, než se trápit, je pustit to dál po proudu, on přijde někdo, kdo vás bude mít rád takové, jací jste, před kým se nebudete muset přetvařovat a neustále bát, kdy vám tuhle ošklivou, ale vlastně upřímnou, větičku poví.